Mistrovství světa v běhu do vrchu veteránů 2018 - Železniki,Slovinsko

MS vrch Slovinsko - článek Když jsem se loni vrátil ze Slovenska, z mistrovství světa veteránů v běhu do vrchu, říkal jsem si, že už na žádný takový podnik v nejbližších letech nepůjdu. Když ale v centru závodu představovali svůj závod pořadatelé ze Slovinska, vzal jsem si jejich prospekt jen ze zajímavosti. Jenomže jak se říká, nikdy neříkej nikdy. Asi tak v listopadu loňského roku jsem začal přemýšlet o další účasti na veteránském mistrovství. A jak jsem o tom stále přemýšlel, nakonec jsem se rozhodl, že přihlášku pořadatelům pošlu. Přihlášky se musí poslat s dostatečným předstihem a současně zaplatit startovné. Ale jak už to bývá, v prosinci při padesátikilometrovém závodě(Koloběh Říp-Praha) jsem se zranil a musel jsem si dát 3 týdny pauzu. V lednu jsem začal poklusávat. A opět přišla nemoc. Začátkem února jsem dosatl virovou nemoc s dosti těžkými příznaky. Pět týdnů jsem doma ležel v posteli, nebo u televize. Když jsem se z nemoci trochu probral, začal jsem se trochu hýbal. Ze začátku to bylo velmi obtížné, při trochu větší námaze mi okamžitě vylétla tepová frekvence. Dost mě to děsilo. Ale postupně se tep zklidňoval a já mohl postupně přidávat tréninkové kilometry. Začátkem dubna jsem se již zúčastnil několika běžeckých závodů, abych otestoval svoji přípravu. Výsledky nebyly nijak zázračné. Účastnil jsem se zejména silničních a krosových závodů a také dva závody do vrchu v Česku. 9.května jsem se zúčastnil MČR veteránů v silničním běhu (10km, Pardubice). Stal se mistrem ČR. Bylo to krátce po těžkém silničním závodě na 15 km (Počerady-Louny). Abych se co nejlépe připravil, trénoval jsem kromě jiného také opakované výběhy do kopce, tzv sáňkovku u tenisových kurtů TK Radošovice. Jako testovací závody jsem běžel závody do vrchu ve Vrchlabí a na Zadově. Když jsem studoval trať ve Slovinsku, nedělal jsem si žádné velké naděje na dobré umístění. Už podle plánku a profilu bylo zřejmé, že závod bude opravdu hodně ostře do kopce. Parametry jsou jasné: délka 7,8 km, převýšení 869m, cíl v nadmořské výšce 1636 m. Já nejsem žádný specialista na běhy do vrchu a ostrá stoupání mě vyloženě nevyhovují, nemám takovou sílu. Raději mám stoupání, které je “běhavější”, tj. delší, ale pozvolnější. Už jsem byl ale přihlášen, zaplacené startovné, objednané ubytování, dokonce jsem obdržel dotaci od města na částečné pokrytí cestovních nákladů, tak mi nezbývalo než se odjet do Slovinska. Doprovod a podpůrný tým mi dělala manželka. Cesta byla naplánována na čtyři dny. Od čtvrtka do neděle. Závod se uskutečnil v sobotu. Po příjezdu ještě ve čtvrtek večer jsem se zaregistroval a odjeli jsme se ubytovat do nedalekého penzionu. V pátek jsem si jel prohlédnou trať, tady její úvodní část. To co jsem viděl, mě nepotěšilo. Zítra to nebude vůbec lehké, spíš naopak. Úseky s velmi prudkým sklonem se střídají s o něco menším, ještě k tomu občas po horských loukách. Večer jsem byl dost nervózní, v noci jsem spal špatně. Sobota ráno den závodu ještě navíc velké horko, až vedro. To mi také nedělá dobře. Hodinu před startem jsem normálně rozcvičoval. Potkával jsem se při tom se svými soupeři, se kterými se známe z minulých let. Přišel čas startu. Vyběhl jsem tak jak minulé roky, ostře, abych na začátku získal určitý náskok a očekával jsem, že mi postupně některý soupeř doběhne. Doufal jsem, že jich nebude mnoho. Jenže po startu se mnou běželi další dva soupeři. Trochu jsem znervózněl a říkal jsem si, že to není dobré. Nicméně držel jsem tempo a postupně zjišťoval, že soupeři za mnou zaostávají. V tuto dobu jsem tedy běžel v čele osamocen. Když přišlo první ostré stoupání, přešel jsem do chůze a občas se ohlédl, jak na tom jsou soupeři. Za sebou jsem viděl, že také přecházejí do chůze. Tento fakt mě trochu uklidnil. Pokračoval jsem ve svém snažení. Kilometry ubývaly zoufale pomalu. Pořád jsem předpokládal, že mě musí někdo doběhnout a stále nikdo.Poslední kilometr, to už byla vysokohorská tůra, kamenitá stezka, občas pomocná ocelová lana. Ale to už jsem začal věřit že i letos uspěju. A když jsem několik stovek metrů před cílem uviděl na vrcholu cílový oblouk a v dálce ženu, která tam na mě čekala, byl jsem si jist. Cílem jsem proběhl jako první ve své věkové kategorii, druhý za mnou zaostal o více jak minutu. Stále jsem nemohl uvěřit, že mě v takto náročném terénu nikdo ze soupeřů neporazil. Po občerstvení jsem ještě museli sejít polovinu tratě k autobusu, který účastníky svážel do centra závodu. Odpoledne proběhlo slavnostní vyhlašování. Kromě mě zvítězila z reprezentantů ČR ještě Blanka Paulů, bývalá reprezentantka v lyžování. Dále jsem získali několik umístění v soutěži družstev, v naší kategorii jsme byli třetí (bodují vždy tři závodníci z jednoho státu). Výsledky i s fotkami lze nalést na stránkách organizátora Mistrovství světa veteránů v běhu do vrchu.

Miloš Smrčka – Běžecký klub Říčany