Obhajoba titulu mistra světa v běhu do vrchu se podařila.

 

Když jsem před rokem zvítězil na Mistrovství světa v běhu do vrchu veteránů v Chorvatsku, říkal jsem si, že se dalšího mistrovství už nezúčastním. Ale v průběhu sezóny jsem se rozhodl, že pojedu i na další mistrovství, také proto, že se koná nedaleko, v polských Beskydech na slovenských hranicích, v termínu 28.srpna 2010.

V průběhu sezóny jsem se nijak speciálně na tento závod nepřipravoval, trénoval a závodil jsem jako obvykle. Samozřejmě se mi nevyhnuly zdravotní problémy, což je u mě už pravidelné. Letos jsem měl a pořád mám problémy se zády, kdy se bolest projevuje v sedací části těla až k zadním stehenním svalům. Ale fyzioterapeut mi nezakázal sportovat, takže bolesti překonávám.

Před mistrovstvím jsem si vyzkoušel několik běhů do vrchu v rámci Českého poháru v bězích do vrchu. Byly to závody Janské Lázně – Černá hora (8km/600m), a zejména Běh na Kralický Sněžník (13km/960 m). Mezi tím jsem si také zkontroloval svoji vytrvalost v závodě Žebrácká pětadvacítka (25km). Všechny závody jsem v rámci své věkové kategorie vyhrál. Tím jsem se přesvědčil, že se mohu zúčastnit   Mistrovství světa běhu do vrchu. O tom, o jak náročný běh se jedná, svědčí základní údaje: délka trati 8 km, celkové stoupání 960 m, klesání 13 m . Start ve výšce 610 m nad mořem, cíl ve výšce 1557 m n.m. na vrcholu hory Pilsko, tedy téměř tak vysoko jako Sněžka. Toto je pořádná porce pro mladé závodníky, natož pak pro veterány. Nejtěžší úsek je na úplném konci, kdy na posledních asi 1,5 km je nutno překonat převýšení 250 m, a to úzkým kamenitým úvozem.

Vlastní závod probíhal tak, že postupně v půlhodinových intervalech startovali závodníci podle věkových kategorií, od nejstarších. Start prvních byl v 11:20. Počasí bylo v předcházejících dnech poměrně slušné. Před startem první kategorie začalo pršet, a tak všichni vybíhali na trať za sílícího deště. Ve vyšších partiích se k dešti přidal ještě studený vítr, a tím ještě více ztížil již tak náročný závod.     

Naše minivýprava z Říčan ( já a moje manželka jako doprovod) dojela do místa konání závodu již ve čtvrtek. Ihned jsem se zaregistroval a ubytoval v penzionu. Vybral jsem penzion s možností vlastního vaření, protože mám specifický stravovací režim, hlavně před závody.

Už ve čtvrtek večer jsem se necítil ve své kůži. V pátek ráno, den před závodem, jsem na sobě poznal, že něco není v pořádku. Jak po celý rok a již několik let neonemocním, tak  nyní po probuzení jsem cítil a podle tepu také poznal, že mám nejspíš zvýšenou teplotu. V posteli jsem zůstal celé dopoledne a pomocí horkých čajů se potil. V době zítřejšího závodu jsem se donutil vstát a jít se trochu rozběhat a rozcvičit. Pak jsem se opět celé odpoledne a večer potil v posteli. K večeři jsem si uvařil těstoviny a oproti obvyklým  předstartovním třem talířům jsem snědl pouze dva talíře špaget se sýrem. Když jsem se v sobotu, v den závodu probudil, cítil jsem se nesrovnatelně lépe. Mohl jsem se tedy připravovat na závod jako obvykle. Hodinu před startem jsem začal klusat, to už přicházely první dešťové přeháňky a v průběhu rozcvičování už pršelo dokonale. Manželka se vydala o dvě hodiny dříve, vzala mi triko a šusťáky na převlečení. Organizátoři převáželi naše zavazadla se suchými svršky na chatu Hala Miziowa pod vrcholem, 1,5 km před cílem. Každý kdo proběhl cílem, musel sejít z vrcholu do chaty a teprve tam se převléci do suchého. Toto se ukázalo pro mnohé jako velký problém, protože po vyčerpávajícím výběhu do cíle bylo možná ještě náročnější sejít, promočený a prochladlý, 1,5 km do relativního tepla. V tomto případě jsem velmi ocenil podporu své ženy, která v neutuchajícím dešti a větru nejenže vyšla až na vrchol, ale tam na mě v té nepohodě přes čtvrt hodiny čekala aby nejen zdokumentovala můj doběh do  cíle, ale aby mi poskytla „první pomoc“ suchým oblečením.

Moje kategorie byla odstartována ve 12:20 za silného deště. Vzhledem k profilu tratě jsem zvolil podobnou taktiku jako loni. Od startu jsem tentokrát plánovaně nasadil ostré tempo a během prvních dvou kilometrů jsem získal dosti slušný (téměř 3 minutový) náskok. V této části tratě nebylo ještě tak extrémní stoupání, což vyhovuje mému spíše běžeckému než vrchařskému založení. Na třetím kilometru se poprvé trať stočila na sjezdovku a začalo opravdu strmé stoupání. Zde jsem místy musel přejít do ostré chůze. Po čtvrtém kilometru se trať na chviličku změnila, následoval kratičký, ale prudký seběh a po krátké rovince opět vzhůru. Na konci seběhu se vlivem lijáku vytvořila veliká louže. Oběhnout se dala pouze po jedné straně po položených kmenech. Jenže právě v době, kdy jsem k louži přibíhal, obsadili kmeny turisté jdoucí v protisměru, bez ohledu na probíhající závody. Rozhodl jsem se proto překonat vodní překážku přímo. Ale to jsem nečekal, že louže je nejen hluboká, ale navíc ještě plná bahna. Při vběhnutí do vody jsem se propadl do něčeho měkkého, neudržel jsem rovnováhu a upadl dopředu na ruce. Ty se mi rovněž zabořily do měkkého bahýnka a celý jsem se vymáchal ve vodě. Okamžitě jsem se zvedl a pokračoval dále. Byl jsem mokrý a od bahna. A to mě čekala ještě ta horší skoro polovina tratě.  Před chatou Hala Miziowa byla opět krátká rovinka, kde jsem si mohl trochu odpočinout, zkontrolovat zda mě nikdo nedobíhá a zrychlit. Následoval již dříve zmíněný závěrečný úsek, který vybíhali jen opravdoví specialisté-běžci do vrchu. Já už měl dostatečný náskok, takže jsem se musel pouze donutit dosáhnout cíle. Na vrcholu neskutečně foukal vítr, pršelo a teplota nebyla vyšší než 5oC. Z organizátorů tam byl pouze nezbytný počet pro zaznamenání pořadí, času a předání účastnické medaile. Pořadatelé všechny závodníky okamžitě směrovali zpět dolů do chaty Hala Miziowa. Ještě že nahoře, v cíli na mě čekala moje žena se suchým oblečením.  Po převlečení a malém občerstvení na chatě Hala Miziowa jsme všichni museli ještě sejít pěšky zpět na místo startu. Slavnostní vyhlašování vítězů jednotlivých kategorií probíhalo večer. Mně se tedy podařilo obhájit titul mistra světa v běhu do vrchu veteránů z loňského roku v kategorii 55 až 59 let.

Češi v medailovém hodnocení národů zvítězili, když  získali celkem 12 medailí (8 zlatých, 2 stříbrné a 2 bronzové), druzí Němci - 15 medailí (7+5+3) a třetí Italové – 13 medailí (5+7+1) a další.

Na závěr jsem rád, že mohu poděkovat majiteli fy CITRÖEN  Auto Babiš, mému kamarádovi Miloši Babišovi za sponzorský příspěvek a také pojišťovně Allianz (p.Šrůta) za pojištění na cestu.

 

Text: Miloš Smrčka – Běžecký klub Říčany,       foto - Jitka Smrčková
Kontakt na mě je na www.ricany.cz/org/bezeckyklub

zpět