KOLOBĚH   ŘÍP - PRAHA (TROJA) 2009

Tak je za námi další ročník Koloběhu Říp – Praha. A řeknu to hned na začátku, tentokrát pro mě a moji novou běžeckou partnerku vítězný.
Vše vlastně začalo koncem léta, kdy jsem začal shánět partnerku pro absolvování trasy z Řípu do Troje. Hanu Dvorskou, se kterou jsem se zúčastnil loni a se kterou obsadili druhé místo, jsem nechtěl obtěžovat vzhledem k jejím pořadatelským povinnostem. Při hledání mi pomohla Jitka, která přišla s nápadem oslovit Myrku Petroňukovou. V říjnu na závodech jsem Myrce vysvětlil formát a hrubá pravidla závodu a navrhnul ji, zda by si to se mnou nezkusila. Po vysvětlení drobných detailů Myrka souhlasila, jenom mě upozornila, že na biku moc nejezdí. To jsem akceptoval (vzhledem k její běžecké současnosti), ale přece jen jsem se trochu zamyslel, jak asi bude schopná absolvovat přece jen větší část tratě na horském kole. Později mě trochu uklidnila Slávka Pokorná, když mi řekla, že Myrka na horské kole jezdí normálně.
Před vlastním závodem jsme se několikrát ujišťovali, že oba jsme připraveni absolvovat tuto jak fyzicky, ale i psychicky náročnou akci. V týdnu před závodem jsme si uložili věci na pozávodní převlečení u Jardy Dvorského, a tím bylo definitivně rozhodnuto. Už nebylo možno couvnout .
Ráno v den závodu jsem vyzvedl Myrku a dojeli jsme na sraz závodníků na „Kulaťák“ v Dejvicích. Tam proběhla prezentace, rozdělení startovních čísel, výdej mapky závodu a naložení biků na přívěsy za autobusem. Kolo jsem si kvůli Myrce půjčil od Jitky, přece jen dámské sedlo je pohodlnější a Jitčino kolo je lehčí než moje. Po vyřešení problému s nastartováním jednoho z autobusů se rozjela kolona tří autobusů plných natěšených závodníků a závodnic s přívěsy na kola směr bájná hora Říp. Na parkovišti pod Řípem jsme se rozloučili s autobusy a čekal nás výstup na vrchol, kde se odehrává start závodu. Tzn., že jsme museli ještě před vlastním startem uskutečnit fyzicky náročný výstup a pro jednoho z dvojice včetně vytlačení kola až před rotundu.
V 9.00 provedl šéf závodu Jarda Dvorský poslední poučení, vysvětlení pravidel a výklad trati. V 9:15 se na vrchu Řípu ozval startovní výstřel a všech 61 dvojic se vydalo na dobrodružnou cestu k Tróji. My jsme se dohodli, že bikově nejtěžší část závodu, sjezd Řípu, absolvuji já, Myrka poběží a na místě setkání na mě počká. Sjezd je pro nebikera hodně náročný až nebezpečný. Cestou jsem vyklepal z ruksaku bidon s pitím a musel jsem se pro něj vracet. Na tomto kousku jsem ztratil hodně času a na místo setkání jsem dojel téměř poslední. Ještě přes pole jsem jel ne kole a na prvním asfaltu, ve Ctiněvsi, jsem kolo předal Myrce a začal pronásledovat závodníky před námi. Postupně jsme míjeli jednu dvojici za druhou, ale pořád byl někdo vpředu a já neměl přehled o počtu dvojic před námi ani o tom, jak daleko jsou před námi. Konečně asi po dvou kilometrech se nám podařilo dostihnout loňskou vítěznou dvojici (Škrabálek,Koščová). Ale pořád byl někdo vpředu. Před nebezpečným sjezdem-seběhem nad obcí Jeviněves, jsem opět převzal kolo a pokračoval na něm i na polní cestě. Tam už jsme v dáli viděli vedoucí dvojice, ale nevěděli kdo to je. Po další výměně kola se nám podařilo postupně dostat na čtvrté, třetí a pak i na druhé místo. Vedoucí dvojice ale stále unikala. Přišel však další kopec a stoupání v Nových Okrouhlicích a tudíž i výměna kola. Po výjezdu na kopec jsem ještě kus „odpočíval“ na kole a vedoucí dvojice se nám opět vzdálila tak, že jsme ji neviděli ani v dálce. Po dalším vystřídání jsem se opět snažil zlikvidovat náskok, ale pořád se nedařilo. Až při výjezdu na silnici v Nelahozevsi mi Pavel (kontrola na trati) sdělil, že dvojice je asi čtvrt minuty před námi. Tam jsem také mimochodem zakopl o pohozenou drátěnku z postele. Otáčel jsem se za Myrkou, abych zkontroloval, jak zvládla náročný sjezd a pod nohy se mi připletla odložená drátěnka. Na silnici jsme zahlédli dvojici před námi a do Kralup vbíhali na vizuální kontakt. Po přeběhnutí Vltavy jsme vedoucí dvojici dohonili a chvilku běželi s nimi, abych si odpočinul. Po několika stech metrech jsem ale zrychlil a setřásl běžce spolu s jeho partnerkou. Před stoupáním na hrad ve Chvatěrubech jsem opět převzal kolo. Přestože Myrka běžela opravdu dobře, Srbovi nás dostihli a postupně šli před nás. Ale stále se mi odstup zdál únosný. V okamžiku, kdy už jsem začal mít obavy o opětovné dostihnutí dvojice před námi (v Dolánkách) odevzdal jsem kolo Myrce a začal opět pronásledovat vedoucí dvojici. Znovu jsme je dostihli a ujali se tak vedení, které jsme postupně zvyšovali, protože jsem si pamatoval, že brzy, u Máslovic před Libčicemi, přijde nejtěžší stoupání na trati. Na začátku stoupání následovala výměna kola. Myrka mi předala kolo a vybíhala kopec. Při předávce nás dostihli nyní již naši jediní soupeři a šli přede mě, Myrka běžela před nimi. Stále jsme se ale viděli. Dokonce v každé zatáčce Myrka zastavila a počkala až mě uvidí a teprve pak pokračovala ve výběhu. Tento kopec asi žádný biker ze závodního pole nevyjel celý, všichni jsme kolo tlačili. Já byl na konci stoupání dřív než naši soupeři, a proto jsme mohli pokračovat po polní cestě na prvním místě směr Větrušice. Jelikož jsem si potřeboval odpočinout po obtížném výstupu spojeném s tlačením kola, nechal jsem Myrku ještě kus běžet a čekal jsem až nás dvojice za námi doběhne. Díky skvělému běhu Myrky se nám druhá dvojice nijak viditelně nepřibližovala a proto jsem nechal Myrku běžet i přes Větrušice a dál až do Husince, k Vltavě. Na silnici v serpentině v Husinci jsem za námi již uviděl pronásledující dvojici. Podle taktického plánu jsem předal kolo Myrce a rozběhl se podél Vltavy aniž by nás naši pronásledovatelé dostihli. Postupně se mi podařilo zvětšovat náš náskok až na vzdálenost, kdy jsme nikoho v dálce za sebou neviděli. Teprve tady jsem poprvé vyslovil nahlas myšlenku, že bychom mohli být v cíli první. Ale před námi bylo ještě mnoho stále těžších kilometrů. Začala se projevovat únava. Díky vzájemnému povzbuzování jsme si pomáhali překonávat nepříjemné pocity z únavy. Optimismus a dobrá nálada Myrky mě v těchto okamžicích velmi pomáhala. Začaly mě bolet otlaky na prstech u nohou. Byla to moje chyba, protože jsem se letos rozhodl pro lehkou obuv a ta, jak jsem zjistil, není vhodná pro tento typ běhu. Také mě začala bolet zraněná noha a ještě navíc se ozývala bolest v levém koleni. To už jsme v dálce viděli Zoologickou zahradu a u ní Eddieho Stewarta, který přišel naproti Miriam. Asi na úrovni začátku ZOO jsem se náhodou otočil dozadu a uviděl dvojici, která nás pronásledovala. Asi jsem poslední kilometry trochu vypustil a dovolil našim pronásledovatelům se k nám přiblížit. Sebral jsem poslední zbytky sil a nakonec jsme společně jako první dosáhli cílové čáry před budovou vodáků u Trojského kanálu. Celou trať jsme absolvovali za 3:15,6, naši pronásledovatelé dorazili asi 1 minutu po nás. Pak postupně přibíhali-přijížděli další a další dvojice.
V cíli nás pak čekalo příjemné přivítání, občerstvení, naše suché oblečení, zahřátí a po třetí hodině závěrečné vyhodnocení spojené s ochutnávkou pečiva a cukroví od soupeřů.

Výsledkovou listinu najdete zde.

Text a foto:    Miloš Smrčka – Běžecký klub Říčany,      
Kontakt na mě je na www.ricany.cz/org/bezeckyklub

zpět