Vše vlastně začalo koncem léta, kdy jsem začal shánět partnerku pro absolvování trasy z Řípu do Troje. Hanu Dvorskou, se kterou jsem se zúčastnil loni a se kterou obsadili druhé místo, jsem nechtěl obtěžovat vzhledem k jejím pořadatelským povinnostem. Při hledání mi pomohla Jitka, která přišla s nápadem oslovit Myrku Petroňukovou. V říjnu na závodech jsem Myrce vysvětlil formát a hrubá pravidla závodu a navrhnul ji, zda by si to se mnou nezkusila. Po vysvětlení drobných detailů Myrka souhlasila, jenom mě upozornila, že na biku moc nejezdí. To jsem akceptoval (vzhledem k její běžecké současnosti), ale přece jen jsem se trochu zamyslel, jak asi bude schopná absolvovat přece jen větší část tratě na horském kole. Později mě trochu uklidnila Slávka Pokorná, když mi řekla, že Myrka na horské kole jezdí normálně.
Před vlastním závodem jsme se několikrát ujišťovali, že oba jsme připraveni absolvovat tuto jak fyzicky, ale i psychicky náročnou akci. V týdnu před závodem jsme si uložili věci na pozávodní převlečení u Jardy Dvorského, a tím bylo definitivně rozhodnuto. Už nebylo možno couvnout .
Ráno v den závodu jsem vyzvedl Myrku a dojeli jsme na sraz závodníků na „Kulaťák“ v Dejvicích. Tam proběhla prezentace, rozdělení startovních čísel, výdej mapky závodu a naložení biků na přívěsy za autobusem. Kolo jsem si kvůli Myrce půjčil od Jitky, přece jen dámské sedlo je pohodlnější a Jitčino kolo je lehčí než moje. Po vyřešení problému s nastartováním jednoho z autobusů se rozjela kolona tří autobusů plných natěšených závodníků a závodnic s přívěsy na kola směr bájná hora Říp. Na parkovišti pod Řípem jsme se rozloučili s autobusy a čekal nás výstup na vrchol, kde se odehrává start závodu. Tzn., že jsme museli ještě před vlastním startem uskutečnit fyzicky náročný výstup a pro jednoho z dvojice včetně vytlačení kola až před rotundu.
V 9.00 provedl šéf závodu Jarda Dvorský poslední
poučení, vysvětlení pravidel a výklad trati. V 9:15 se na vrchu Řípu
ozval startovní výstřel a všech 61 dvojic se vydalo na dobrodružnou cestu
k Tróji. My jsme se dohodli, že bikově nejtěžší část závodu, sjezd Řípu,
absolvuji já, Myrka poběží a na místě setkání na mě počká. Sjezd je pro
nebikera hodně náročný až nebezpečný. Cestou jsem vyklepal z ruksaku bidon
s pitím a musel jsem se pro něj vracet. Na tomto kousku jsem ztratil hodně
času a na místo setkání jsem dojel téměř poslední. Ještě přes pole jsem jel ne
kole a na prvním asfaltu, ve Ctiněvsi, jsem kolo předal Myrce a začal
pronásledovat závodníky před námi. Postupně jsme míjeli jednu dvojici za
druhou, ale pořád byl někdo vpředu a já neměl přehled o počtu dvojic před
námi ani o tom, jak daleko jsou před námi. Konečně asi po dvou kilometrech se
nám podařilo dostihnout loňskou vítěznou dvojici (Škrabálek,Koščová). Ale pořád
byl někdo vpředu. Před nebezpečným sjezdem-seběhem nad obcí Jeviněves, jsem
opět převzal kolo a pokračoval na něm i na polní cestě. Tam už jsme v dáli
viděli vedoucí dvojice, ale nevěděli kdo to je. Po další výměně kola se nám
podařilo postupně dostat na čtvrté, třetí a pak i na druhé místo. Vedoucí
dvojice ale stále unikala. Přišel však další kopec a stoupání v Nových
Okrouhlicích a tudíž i výměna kola. Po výjezdu na kopec jsem ještě kus
„odpočíval“ na kole a vedoucí dvojice se nám opět vzdálila tak, že jsme ji
neviděli ani v dálce. Po dalším vystřídání jsem se opět snažil zlikvidovat
náskok, ale pořád se nedařilo. Až při výjezdu na silnici v Nelahozevsi mi
Pavel (kontrola na trati) sdělil, že
dvojice je asi čtvrt minuty před námi. Tam jsem také mimochodem zakopl o
pohozenou drátěnku z postele. Otáčel jsem se za Myrkou, abych zkontroloval,
jak zvládla náročný sjezd a pod nohy se mi připletla odložená drátěnka. Na
silnici jsme zahlédli dvojici před námi a do Kralup vbíhali na vizuální kontakt.
Po přeběhnutí Vltavy jsme vedoucí dvojici
dohonili a chvilku běželi s nimi, abych si odpočinul. Po několika stech
metrech jsem ale zrychlil a setřásl běžce spolu s jeho partnerkou. Před
stoupáním na hrad ve Chvatěrubech jsem opět převzal kolo. Přestože Myrka běžela
opravdu dobře, Srbovi nás dostihli a postupně šli před nás. Ale stále se mi
odstup zdál únosný. V okamžiku, kdy už jsem začal mít obavy o opětovné
dostihnutí dvojice před námi (v Dolánkách) odevzdal jsem kolo Myrce a začal opět
pronásledovat vedoucí dvojici. Znovu jsme je dostihli a ujali se tak vedení,
které jsme postupně zvyšovali, protože jsem si pamatoval, že brzy, u Máslovic
před Libčicemi, přijde nejtěžší stoupání na trati.
Na začátku stoupání
následovala výměna kola. Myrka mi předala kolo a vybíhala kopec. Při předávce
nás dostihli nyní již naši jediní soupeři a šli přede mě, Myrka běžela před
nimi. Stále jsme se ale viděli. Dokonce v každé zatáčce Myrka zastavila a
počkala až mě uvidí a teprve pak pokračovala ve výběhu. Tento kopec asi žádný
biker ze závodního pole nevyjel celý, všichni jsme kolo tlačili. Já byl na
konci stoupání dřív než naši soupeři, a proto jsme mohli pokračovat po polní
cestě na prvním místě směr Větrušice. Jelikož jsem si potřeboval odpočinout po
obtížném výstupu spojeném s tlačením kola, nechal jsem Myrku ještě kus
běžet a čekal jsem až nás dvojice za námi doběhne. Díky skvělému běhu Myrky se
nám druhá dvojice nijak viditelně nepřibližovala a proto jsem nechal Myrku
běžet i přes Větrušice a dál až do Husince, k Vltavě. Na silnici
v serpentině v Husinci jsem za námi již uviděl pronásledující dvojici.
Podle taktického plánu jsem předal kolo Myrce a rozběhl se podél Vltavy aniž by
nás naši pronásledovatelé dostihli. Postupně se mi podařilo zvětšovat náš
náskok až na vzdálenost, kdy jsme nikoho v dálce za sebou neviděli. Teprve
tady jsem poprvé vyslovil nahlas myšlenku, že bychom mohli být v cíli
první. Ale před námi bylo ještě mnoho stále těžších kilometrů. Začala se
projevovat únava. Díky vzájemnému povzbuzování jsme si pomáhali
překonávat nepříjemné pocity z únavy. Optimismus a dobrá nálada Myrky mě
v těchto okamžicích velmi pomáhala. Začaly mě bolet otlaky na prstech u
nohou. Byla to moje chyba, protože jsem se letos rozhodl pro lehkou obuv a ta, jak jsem zjistil,
není vhodná pro tento typ běhu. Také mě začala bolet zraněná noha a ještě navíc se
ozývala bolest v levém koleni. To už jsme v dálce viděli
Zoologickou zahradu a u ní Eddieho Stewarta, který přišel naproti Miriam. Asi na úrovni
začátku ZOO jsem se náhodou otočil dozadu a uviděl dvojici, která nás
pronásledovala. Asi jsem poslední kilometry trochu vypustil a dovolil našim
pronásledovatelům se k nám přiblížit. Sebral jsem poslední zbytky sil a nakonec
jsme společně jako první dosáhli cílové čáry před budovou vodáků u Trojského
kanálu. Celou trať jsme absolvovali za 3:15,6, naši pronásledovatelé
dorazili asi 1 minutu po nás. Pak postupně přibíhali-přijížděli další a další
dvojice. V cíli nás pak čekalo příjemné přivítání, občerstvení, naše suché oblečení, zahřátí a po třetí hodině závěrečné vyhodnocení spojené s ochutnávkou pečiva a cukroví od soupeřů.
Výsledkovou listinu najdete zde.
Text a foto: Miloš Smrčka – Běžecký klub Říčany,
Kontakt na mě je na www.ricany.cz/org/bezeckyklub
zpět