KOLOBĚH 2003

 

Letošní ročník jsme si s Martinou dali jako opravu minulého ročníku, kdy jsme ještě se dvěma dvojicemi zakufrovali a přišli tak o umístění. Proto jsem před letošním ročníkem prostudoval příslušnou turistickou mapu. Přesto jsem si ale občas nebyl jistý, ale o tom dále.
Pro zopakování základní pravidla jsou asi následující:
-          jedná se o závod dvojic (smíšených)
-          jeden vždy běží a druhý jede na biku
-          trať je členitá, hodně terénu, občas silnice a pak něco mezi tím
-          start je na hoře Říp, cíl někde v Praze v Tróji v loděnici
-          značení je turistickými značkami, případně speciálními značkami (pokud je někdo neukradne)
-          dvojice spoluzávodníků musí být vždy na dohled, na kole může jet pouze jeden, druhý musí po svých
-          střídat mezi během a kolem se může v rámci dvojice libovolně.
Stejně jako loni jsme se skoro všichni účastnící v 7.00 ráno sešli u dvou autobusů na "Kulaťáku" a s mírným zpožděním odjeli směr Říp. Počasí bylo letos hodně nepříjemné. Ráno sice nepršelo, ale byl mráz a zima. Podmínky dokresluje cesta na místo startu, na vrchol Řípu. Vede tam docel prudká, ale za normálních podmínek poměrně pohodlná cesta, místy šotolina, místy asfalt, občas beton. Tak tadle cesta byla pro výstup  téměř neschůdná. Všem dělalo problémy vydrápat se po cestě, místy se muselo  jít vedle v lese. Tak byla cesta namrzlá. Takže si asi dovedete představit, co se zde dělo po odstartování závodu a při jízdě bikerů právě po této cestě dolů. Já to vím jen z povídání, protože my běžci jsem zde a pouze zde měli trasu odlišnou po pěšině a lesní cestě.Na startu jsem Martinu nabádal, aby jela opatrně, že Říp o konečném výsledku nerozhoduje. Když jsem doběhl na místo setkání bikerů a běžců na úpatí hory, postupně jsem se dozvídal zkazky o hrůzostrašných pádech. Martina si vzala moje slova k srdci a přijela sice trošičku opožděně, ale celá a v pořádku, což bylo v tuto chvíli nejdůležitější. Následně jsme se vydali dotahovat dvojice před námi. Postupně se nám to docela dařilo. Po několika kilometrech jsme dorazili skupinku asi čtyř dvojic o nichž jsem se domníval, že jsou v čele závodu. Ale nabylo tomu tak. Oznámili nám, že v předu je ještě jedna dvojice a ta už má docela velký náskok. Vydali jsme se tedy stíhat dvojici v čele. Ale i když jsme měli dobrý výhled daleko, nikoho jsme neviděli, až jsem si říkal, že to přece není možné. O tom, že je před námi jedna dvojice nás ale ujistil, doprovod závodu, který mezi námi projížděl na biku a částečně ukazoval směr. Asi v polovině závodu na nás počkal a informoval nás, že přední dvojice má náskok asi pět minut, což v tu chvíli považoval ze rozhodující. Také já jsem se v duchu pomalu smiřoval s tím, že ani letos se nám nepodaří dorazit do cíle první. Běželi jsem ale dál. Počasí se zhoršovalo a začalo drobně pršet. Tím se dost zhoršovaly podmínky. Asi 15 km před cílem nám vale doprovodný biker sdělil, že jsme se značně přiblížili vedoucí dvojici, až se podivoval, jak jsme to dokázali. Současně se ale na nás dotáhli dvě dvojice. Při výběhu od Vltavy do dlouhého kopce jsem v úvoze pře sebou uviděl postavu na biku. Bylo to dívka z vedoucí dvojice. Než ke mě ale dotlačila Martina kolo, tak ale odjela a opět se nám vzdalovala. Ve stoupání jsme se také spojili se dvěma dalšíma dvojicemi.  Nicméně, čelo závodu jsme už měli na dohled a tak jsme se s Martinou dohodli, že už je nepustíme. Shodou okolností to bylo v místech, kde jsme loni zabloudili a sešli z trasy závodu. Také proto jsme se snažil, abychom první dvojici měli stále na očích a věděli kudy běžet. To už jsme se se opět odpoutali od ostatních a pronásledovali první dvojici sami dva. Podařilo se nám ji dorazit v místě, kde už běžela dívka a kluk na biku jel kus za ní. Chvilku jsem běžel spolu s dívkou, abych měl jistotu, že běžím správně. V okamžiku, kdy už nebylo pochyb o cestě do cíle jsme zrychlili a první místo udrželi až do cíle. Nakonec jsme byli v cíli s náskokem 8 minut před dalším párem dvojic. Posledních pět kilometrů jsme opět cítil přicházející krizi, ale protože jsem si mohl diktovat tempo běhu, tak jsme to oba zvládli a sice unavení, ale šťastní jsme se ocitli v cíli závodu, v loděnici. Jelikož nás ale asi nečekali tak brzy, museli jsem si časoměřiče zavolat ke změření času. Ke konci nám už začalo pršet víc, byli jsme dosti promočení a prokřehlí. Teplá sprcha přišla velmi vhod. Postupně dobíhali další dvojice. Nakonec bylo velmi příjemné posezení v loděnici s rozebíráním zážitků a vyhodnocením výsledků. 
O tom, že letošní ročník byl náročný zejména kvůli počasí a s tím souvisejícím povrchu svědčí i skutečnost, že já, bez kola jsem během závodu uklouzl s následným pádem asi třikrát, Martina i přes velkou snahu neupadnout upadla jednou při jízdě z kopce po asfaltové silnici pokryté ledem. Také jsme asi dvakrát, nebo třikrát znejistěli ohledně správného směru. Bylo to vždy v místech, kde jsme byli sami. 
Fotky zase bohužel žádné nemám, protože nebyl čas ani síly během závodu fotit.
Na závěr mě nenapadá nic lepšího, než zopakovat konec povídání z loňského roku:
Tímto bych chtěl poděkovat organizátorům za uspořádání netradičního a zajímavého závodu ve kterém jde zejména o vzájemnou podporu členů dvojic, ale také o přátelskou atmosféru mezi všemi účastníky. Další poděkování patří Martině, že jsem díky ní se mohl tohoto závodu zúčastnit a za podporu v průběhu závodu.
text: msmrcka@seznam.cz
zpět